SÓKRATÉS

SÓKRATÉS
(469 – 399 př. Kr.)

SÓKRATÉS nezanechal jediné dílo. Rozmanité zprávy jiných autorů (zejména Platóna) svědčí o tom, jak silným dojmem působil Sókratés, tento neurozený stárnoucí muž se svárlivou ženou (Xantypa). Na tržištích zapřádal řeč s obyčejnými občany Athén. Vytrvale kladl otázky, přiváděl partnery do rozporu s výchozími tvrzeními, otřásal běžnými názory lidí i názory tehdy módních filosofů – sofistů. Nepoučoval o vznešených pravdách, jen jim pomáhal jako dítěti rodit se z nás samotných na světlo světa. Proto svou metodu dialogu zval porodní (po babském řemesle své matky).
Sókratés uvažoval v dialogu s druhými lidmi například nad tím, co je dobro, spravedlnost. Vycházel z příkladů dobra či spravedlnosti a vylučoval nepodstatné znaky při jejich porovnání. Postupným postižením podstatných rysů tak vytvářel definici různých pojmů.

Věnoval se zejména morálním otázkám každodenního života svých spoluobčanů. Od těchto otázek došel až k teoretickým otázkám mravnosti, k etice. V tomto okruhu úvah nabyl značné proslulosti, takže když se jeden z jeho přátel tázal delfské věštírny, kdo je ze všech lidí nejmoudřejší, jmenovala prý věštírna právě Sókrata. Sókratés prý zprvu věštbě nevěřil a začal hledat člověka moudřejšího než on sám. Sókratés posuzoval moudrost lidí podle schopnosti pojmové přesnosti. Záhy tak začal věřit v pravdivost onoho delfského výroku o jeho moudrosti. Ale tento výrok vyložil si tak, že on sám je moudřejší než druzí jedině tím, že si uvědomuje své nedostatečné znalosti a zejména schopnost vykonávat mnohé praktické práce.