MLADŠÍ FYZIKOVÉ
EMPEDOKLÉS z Akragantu a ANAXAGORÁS z Klazomen smiřují rozpory eleatů a Hérakleita. Empedoklés považuje za jsoucí nepatrné částečky takzvaných „kořenů všeho„ (kořeny jsou čtyři: oheň, vzduch, voda a země), jejichž míšením vznikají všechny věci. Podobně Anaxagorás mluví o bezpočtu takzvaných „semen věcí„. Zároveň oba myslitelé přinášejí něco zcela nového. Jejich částice již nejsou nadány vlastním pohybem (tedy životem), nýbrž jsou pohybovány vnější silou; již nejde o hylozoismus! U Empedokla je to láska a svár, které způsobují sjednocování a opětovný rozpad částí, u Anaxágora je to kosmický duch (nús). Oba myslitelé tak uzavírají první etapu řecké filosofie a předznamenávají dlouhé období dějin filosofie, v němž se aktivní duch a pasivní hmota většinou považují za protikladné principy.
Empedoklés z Akragantu
(asi 490 – 435 př. Kr.)
Své znalosti a názory vložil Empedoklés do dvou hexametry psaných básní – Očištění a Peri fyseós (O přírodě), z nichž se nám zachovaly nevelké zlomky. Z díla O přírodě jsou důležité verše určující počátky světa, čtyři kořeny všeho. Oheň, voda, vzduch, země. Své čtyři základní živly pokládá Empedoklés za věčné, nezničitelné, ale navzájem za kvalitativně různé.
Nejzávažnější novinkou Empedokleova učení bylo však tvrzení, že ony pralátky nejsou samy živé, že látkami je pohybováno vnějšími silami a to spojováním a rozlučováním, láskou a svárem.
Empedoklés tak uznával změny přírody, světa, ale tyto změny redukoval na mechanické spojování a rozpojování, přičemž hybný princip je už do značné míry oddělen od pasivně chápané látky. Takovouto koncepci nazýváme dualistickou.
Orfismus
Duše je uvězněna v těle za trest. Provinilá hříšná duše člověka se musí očistit, a to tak, že prochází řadou rozličných smrtelných tvarů živočišných i rostlinných, než se konečně vrátí do člověka. Sám sebe Empedoklés z tohoto procesu očisty nevylučoval, avšak domníval se, že on sám už prošel veškerou očistou, že již je „očištěným„.
Žádné komentáře:
Okomentovat