Tímto filosofem byl žák Lockův - Ir George Berkeley ( 1685 - 1753 ), který přinesl světu výzvu svým heslem „ Být, znamená být vnímán“, a to duchem mým, jiného člověka či v poslední instanci duchem božím. Irský teolog, misionář a filosof se snažil lidi své doby obrátit zpět k bohu. Jejich atheismus chtěl zničit tím, že zničí materialismus, ten zničí, zlikviduje-li jeho základní pojem – tím je hmota. G. Berkeley vychází z J. Locka – prohlašuje, že obraz světa nám přináší smyslová zkušenost. Nepoznáváme tedy přímo vnější, tedy objektivní svět, ale pouze naše ideje, kterými je popsán náš subjekt. Avšak objektivní existence věcí (kterou Locke nepopírá) Berkeley nahrazuje tvrzením, že „věci“ jsou pouhou kombinací našich počitků. Pokud o něčem tvrdím, že toto existuje, znamená to pouze fakt, že toto je vnímáno – tedy tato existence je existencí duchovní. Pokud tvrdím, že stůl existuje, myslím tím že existuje idea stůl ( v žádném případě ne to, že existuje nějaký materiální, na duchu nezávislý stůl) a to pouze v procesu vnímání oné ideje stůl (ve stejném momentu ideu stůl vnímám, poznávám a zároveň se jako aktivní duch popisuji touto ideou). Věci (ideje) tedy existují pouze v procesu vnímání duchem, jiný způsob existence mimo, na činném, vnímajícím duchu, nemají. Berkeley se vyhnul tzv. solipsismu tím, že předpokládá velké množství vnímajících subjektů stvořených, lidských, které jsou převýšeny vnímajícím duchem božím. Ten garantuje ve svém aktu vnímání existenci (ovšem duchovního) světa božích idejí. Naše světy, které si vytváříme v našich vjemech, se příliš neliší, protože jsou takové, jak s námi hovoří bůh.
Svérázný ostrovní empirismus završil slavný Skot David Hume ( 1711 -1776 ), který moderní svět nakazil skepticismem, který nebyl směřován pouze k rozumu, ale dokonce k lidským smyslům. Pochyboval o možnosti pravdivého poznání vůbec, dokonce i toho, které bylo v jeho době považováno za nedotknutelné a téměř posvátné - vědecké poznání. Věda v době osvícenecké byla založena na kauzalitě, příčino - účinných vztazích. A právě objektivní existenci kauzality Hume zpochybnil. Prohlásil ji za obyčejný zvyk vědomí klást za sebou jednotlivé smyslové zážitky / např. oheň svíčky a tání vosku - ty po sobě následují, ale nelze tvrdit, že to tak bude vždycky, čili, že příčinou tání vosku je oheň /. Takovéto zpochybnění objektivní platnosti vědy se může zdát na první pohled pobuřující a drzé, zvláště od člověka, který se vědou profesionálně nezabýval. Po zkušenostech s některými tzv. nezpochybnitelnými výsledky a tvrzeními přírodních věd, které skončily v propadlišti dějin, je nutno vystavit skepsi nejen poznatky a metody, ale i základní předpoklady vědy. A tak bychom mohli s Humem prohlásit : „Věřím, že tomu tak je, s jistotou to však prohlásit nemohu. “
Žádné komentáře:
Okomentovat