Filosofie a filosofování

2. Filosofie a filosofování
Dříve než vyzveme vybrané filosofy, aby formulovali otázky, které považují za nejdůležitější pro svou filosofii, popřípadě prezentovali své odpovědi na ně, je nutné položit si vlastně první filosofickou otázku pro dějiny filosofie : Co je a co není filosofií, kdo, kdy a kde vyslovil její jméno a kdo se jako první filosofem nazval.
Slovo filosofie vzniklo jistým spojením dvou řeckých slovo filein = milovat sofia = moudrost
První myslitel, který se filosofem nazval, byl údajně významný vědec prvního období antické filosofie Pýthagorás ( asi 580 - 500 př.Kr.). Ten tvrdil, že pouze bůh může být moudrý, člověk, jako je on sám, může být pouze milovníkem moudrosti. Milovník moudrosti se snaží po celý život „ulovit pravdu“, ta je však v absolutní své podobě nedostižitelná, neuchopitelná, a proto filosof nalézá pouze její stopy, odlesky či části. Pro dnešního člověka je jistě zajímavé, že antičtí filosofové se považovali za lovce pravdy a otevřeně pohrdali tzv. lovci bohatství a slávy.
Nejslavnější z antických filosofů Platón a Aristotelés nalézají první krok člověka k filosofii v údivu, čili opuštění každodenního a samozřejmého pohledu na svět kolem sebe. Zpočátku se začínáme divit věcem kolem sebe, žasneme nad dokonalým uspořádáním a souzvukem celé přírody, její krásou a bohatstvím. Tento údiv je výsledkem pohledu člověka „ pod sebe a vedle sebe“. Ale to mu nestačí, zvedne hlavu a vidí nad sebou nebeská tělesa. Po důkladném pozorování nalezne i zde pravidelnost, dokonalost, řád, ale i krásu. Jeho údiv je věnován záhadám nebeské sféry a posléze záhadě všeobjímajícího světového řádu, který řídí sféry kosmické, pozemské i sféru lidskou. Filosof je tedy ten, který se diví. Diví se a je směšným těm, kteří se nediví. Je to asi tak, jak nám líčí tragikomická scénka ze života filosofa Thaléta. Ten při své procházce po dvoře nehleděl pod své nohy, ale zkoumal hvězdnou oblohu nad svou hlavou. Tak se mu stala nemilá nehoda a spadl do jámy ( možná i studny). Děvečka, která mu pomáhala dostat se zpět, se mu smála a pochybovala o jeho schopnosti poznat tajemství hvězd, když není schopen poznat, co má pod svýma nohama. Německého filosofa Hegela ( 1770 - 1831) tato historka vyprovokovala k ironickému závěru, který uvádí, že lidé jako je zmíněná děvečka, nemohou spadnout do jámy nikdy, protože se v ní nalézají po celý svůj život.