LUDVÍK VACULÍK (1926)
Narodil se na Valašsku, spoluvytvořil filozofii českého disidentu, stal se jedním z duchovních vůdců listopadu 1989. pracoval u Bati ve Zlíně, pak vystudoval žurnalistiku, působil jako vychovatel, novinář a redaktor.
Po r. 1989 spisovatel z povolání. Proslulý se stal textem 2 000 slov, který otiskl v červnu 1968 v Literárních novinách.
V 70. letech zorganizoval tzv. Edici Petlice, kde od poč. 70. let vycházela díla autorů, jež nemohla vyjít oficiálně.
Ve své prvotině – povídce Rušný dům – kritizuje šablonovitou výchovu mládeže. Pozornost však upoutal až román Sekyra (1965). Námětem je hrdinův (Vaculíkův) vztah k otci a jeho dílu. Román začíná příjezdem hrdiny – redaktora k bratrovi na valašskou vesnici, neboť cítí po otcově smrti potřebu zamyslet se nad životem, co od něho převzal a co od něho převzít nechce. Vypravěčem otec je zde představen ve třech fázích života. Především tak, jak utkvěl ve vzpomínkách z dětství, tehdy mu byl otec skutečnou oporou a zdrojem obdivu. Dále se otec vypravěčem rýsuje ve vzpomínkách jako komunistický funkcionář po únoru 1948, je přesvědčen o správnosti cesty a syn je na něho hrdý, když se první vzdal louky, kterou dostal při pozemkové reformě a vlastní prací zvelebil. Později se vztahy mezi nimi narušují, v procesu kolektivizace otec se v plnění funkcionářských úkolů dostává do rozporu se svou osobitostí ve jménu myšlenky, které chce sloužit. Mění se jeho vztah k lidem – stávají se mu prostředkem k dosažení politických cílů. Začíná se odcizovat i vlastní rodině, dostává se do rozporu se světem, s nímž kdysi srostl. Výsledkem je rozvoj osobnosti, jímž jsou poznamenána poslední léta jeho života. Po smrti manželky odešel do pohraničí a tam se znovu oženil. Syn mu odmítl jít za svědka a napsal mu dopis, kterým se s ním rozešel. Otec četl dopis již na smrtelné posteli. Syn to nyní cítí jako tragické nedorozumění. Uvědomí se však, že cestou svého otce nemůže jít. Nechce sloužit velké nadosobní věci za cenu ztráty vlastní osobnosti. Jako k hlubině bezpečnosti se obrací k rodnému kraji a jeho lidem, a to ho naplňuje pocitem řádu, i když si uvědomuje, že tento řád je narušován náporem civilizace.
Forma: Autor pracuje se skutečným životním materiálem a používá publicistické prvky. Epický příběh v románu není zjevný, čtenář si ho musí sestavovat sám z množství vzpomínek a úvah, které nejsou chronologicky uspořádány. Osobitá je i práce s časem – prolínají se události současné s minulými, někdy v těže větě, např. „Čeká nás mnoho úkolů, řekl, a umřela maminka“. Po jazykové stránce je jazyk proložen četnými prvky valašského nářečí. V 70. letech publikuje v zahraničí kafkovsky laděný román Morčata.
V 80. letech experimentální prózu Český snář, nejlepší dílo, vlastním dějem románu je příběh spisovatele zápasícího s tajnou policií. Spisovatel a jeho přátelé navzdory deformačním tlakům usilují zůstat sami sebou, chtějí si uhájit svou lidskou identitu. Forma románu je deníková – jde o záznam jednoho roku ve Vaculíkově životě, styl románu je fejetonistický.
Žádné komentáře:
Okomentovat