MODERNÍ PRÓZA 20. STOLETÍ
Po celé období 20. a 30. let 20. století probíhal zápas protikladných sil, střetávaly se různé
sociální, kulturní a filozofické systémy. Mnohé objevy (Einstein, Freud) a události otřásly vnitřními jistotami člověka. Jiný způsob chápání světa přinesl i formální změny v psaní, v literárním pojímání skutečnosti. Hovoříme o nástupu moderní literatury:
literatura neposkytuje ucelený obraz života, jak jej znala literatura 19. století, ale zobrazuje spíše určité výseky životní zkušenosti
ubývá dějovosti
literatura se stává subjektivnější, často ich-forma
prolínání různých časových rovin, časová posloupnost je druhořadá
nejde o zobrazení vnější reality, je to konfrontace vnitřního světa s okolím; celistvost lidské osobnosti se rozpadla na sféru soukromou a veřejnou
objevují se prvky absurdity
moderní próza využívá tzv. podtextu – mnohé zamlčuje a nechává čtenáře domýšlet a hodnotit
experimentuje se s jazykem, užívá se složitá symbolika
Marcel Proust (1871 – 1922)
francouzský prozaik a esejista; studoval práva, ale věnoval se literatuře
od dětství byl nemocen, což ho poznamenalo na celý život: sklon k snění, rozjitřená pozornost, zájem o literaturu a hudbu
román Hledání ztraceného času (1913 – 1927): nový typ analytického psychologického románu, jeho stěžejní dílo, 7 dílů; pásmo vzpomínek a zážitků z prostředí aristokratických domů a měšťanských salónů, kde se sám pohyboval. Převládá líčení pocitů, nálad a úvahové pasáže vedoucí k úvahám o smyslu vlastního života.
Často používal ich-formu, volné spojování a prolínání časových rovin, vedl vnitřní monolog, používal složité lyrizované věty, asociace a metodu proudu vědomí.
Proust ovlivnil velkou část dobové avantgardní literatury v próze i poezii: pod jeho vlivem V. Nezval napsal román Dolce farniente (Sladká zahálka), brněnský básník Ivan Blatný napsal básnickou sbírku Hledání přítomného času.
James Joyce (1882 – 1941)
pocházel z Dublinu, Ir; psal anglicky; prozaik, dramatik a básník
vystudoval filozofii a světové jazyky, z nichž šestnáct ovládal; v Paříži studoval medicínu
žil v Itálii, Francii a ve Švýcarsku (Terst, Paříž, Curych)
začal psát jako básník; zpočátku byl ovlivněn symbolismem a naturalismem; přešel k próze a je považován za autora moderní experimentální prózy
román Portrét umělce v jinošských letech (1916): užil metody proudu vědomí a podvědomí; autobiografické dílo – hlavní hrdina Štěpán Dedalus (odkaz k mýtu o Daidalovi) se v průběhu dospívání oprošťuje od tří základních vlivů svého dětství – rodina, náboženství a vlast.
román Odysseus (1922): Joyce v něm provedl dokonalou destrukci klasického románu, experimentováním posunul literaturu až na samou hranici možností.
Román má tři části členěné podle místa a doby děje; zachycuje pouze jeden den ze života hrdiny – průměrného žurnalisty Leopolda Blooma. Ten prochází Dublinem a pozoruje dění kolem sebe. Název románu odkazuje na mýtus o Odysseovi a jeho mytologické pouti z Tróje na rodnou Ithaku. Jako Odysseův syn (Telemachos) vystupuje spisovatel a učitel Štěpán Dedalus; Odysseovu ženu (Penelopu) představuje Bloomova žena operetní zpěvačka Molly. Přítomnost řeckého mýtu způsobuje, že všechno obyčejné, nicotné a všední dění získává svou důležitost a hodnotu. Čtenář má pochopit, že každý okamžik uplyne a nelze jej vrátit nebo zopakovat.
V první části Štěpán hledá svého otce; druhá část líčí bloudění Blooma i Dedala a jejich setkání; třetí část popisuje, jak „otec“ Bloom a „syn“ Štěpán se vracejí domů, kde je čeká věrná-nevěrná Molly, jejímž erotickým snem, vypověděným jedinou čtyřicetistránkovou větou bez interpunkce, román končí.
V románu se prolínají různé literární styly; střídají se beletristické i nebeletristické stylistické roviny; je porušena syntax; postava Leopolda přináší proud filozofických úvah a tok myšlenek (záznam „proudu vědomí“); velmi důležitá je i symbolika barev a částí lidského těla. Joyce využil rovněž svých znalostí z historie, chemie, biologie, medicíny a spousty jazyků.
Žádné komentáře:
Okomentovat