Adolf Branald (1910)

Adolf Branald (1910)
prozaik
Z doby okupace a pražského povstání jsou jeho romány Severní nádraží a Lazaretní vlak. Děj prvního románu se odehrává na tehdejším Hybernském nádraží v Praze. Čtenář sleduje, jak se z jednotlivých živelných sabotážních akcí rodí organizovaný železničářský odboj.
Druhý román je obrazem vyvrcholení železničářského odboje v květnu 1945. Tehdy zaměstnanci bránili nádraží jak proti přesile zvenčí, tak proti zákeřnému výpadu osazenstva německého lazaretního vlaku stojícího na nádraží.

Julius Fučík (1903 – 1943)
novinář, literární a divadelní kritik, prozaik
Je autorem Reportáž psané na oprátce. Ta je sestavena z motáků, které psal ve vězení gestapa v Praze na Pankráci. K vydání ji připravila jeho žena Gusta Fučíková a Ladislav Štoll. Úplná kniha vyšla až po listopadu 1989, předtím byla vydávána účelově, aby podporovala mýtus a hrdinství Fučíka – komunisty.

Marie Pujmanová (1893 – 1958)
prozaička, básnířka, kritička
Na 1. díl románové trilogie (Lidé na křižovatce, 1937) navazuje 2. díl Hra s ohněm, zachycující období velké hospodářské krize přes nástup nacismu, lipský proces s Dimitrovem až po Mnichov, mobilizaci a březen 1939.
3. díl Život proti smrti je o lidech ve 2. světové válce: koncentrační tábory, kolaboranti,
heydrichiáda, osvobození. Všemi díly trilogie prostupují hlavní postavy – sourozenci Ondřej a Růžena Urbanovi a Stanislav a Helena Gamzovi.

Eduard Valenta (1901 – 1978)
prozaik, novinář
Napsal román Jdi za zeleným světlem odehrávající se za okupace. Hlavní hrdina spisovatel odchází znechucen z Prahy na venkov ke svému příteli poté, co se rozvedl se ženou a dcera spáchala sebevraždu. Sžíval se postupně se svým novým okolím, byl vystaven nebezpečí, když u sebe skrýval ruského důstojníka. V prvních dnech svobody byl zastřelen ustupujícími Němci. Dílo je napsáno v existencialistickém pojetí: „Jedinou jistotou člověka je smrt.“
Zelené světlo zde pro hrdinu symbolizuje světlo naděje, které umožňuje člověku nerezignovat. Dobový schematismus porušil pesimistickým tónem románu i otázkami o smyslu lidské existence.

Karel Ptáčník (1921)
prozaik
Román Ročník jedenadvacet zpodobnil na několika osudech českých chlapců poslaných na nucenou práci do Německa osud celé mladé generace. Tato situace byla zkouškou jejich charakteru. Román nemá ústřední postavu a končí útěkem Čechů z pracovního tábora, při kterém se setkávají se sovětskými tanky. Autor tímto dílem ukázal špatné stránky fašismu, jeho zlo a nelidské zacházení se životem. Román předznamenává druhou vlnu válečné prózy, která zobecňuje obecný prožitek a prohlubuje psychologickou kresbu postav.