JOSEF NESVADBA (1926)

Nejvýznamnější a nejznámější se v tomto žánru stal:
JOSEF NESVADBA (1926)
Původním povolání lékař psychiatr. Vědecko – fantastická látka je pro něho prostředkem k vyslovení mravních otázek současnosti. Nesvadbova tvorba se dělí do tří tematických okruhů:
vědecko – fantastické povídky inspirované poznatky z nejrůznějších vědeckých oborů – chirurgie, moderní biologie…, navázání na světovou literaturu sci-fi (Ray Bradbury) a na domácí tradice (Arbes, Čapek).
povídky řešící otázky soudobé společnosti:
futuro – román Tajná zpráva z Prahy (1978)
povídkový triptych Řidičský průkaz rodičů (1979) – analýza otázky výchovy a rodinných vztahů
Nesvadba píše také pro film úvodní scénáře s věd. – fan. náměty a směřující ke komice:
Zabil jsem Einsteina, pánové (1969)
Zítra vstanu a opařím se čajem (1977)

JAN TREFULKA (1929)
Předseda obce moravskoslezských spisovatelů, sudoval v Praze literární vědu a estetiku, pracoval jako traktorista, později v redakcích, od r. 1963 v Hostu do domu. Po zrušení časopisu manuálně pracoval.
Po listopadu 1989 se vrací do literatury.
Vstoupil do L r. 1962 novelou Pršelo jim štěstí o mládeži v době stalinismu.
Následovala prózy Třiatřicet stříbrných křepelek (1964, novela) – příběh manželské nevěry
detektivně laděné Nálezy pana Minuse (1966)
Po r. 1968 nesmí Trefulka publikovat, některá díla vyšla v samizdatu nebo v exilu:
román O bláznech jen dobré (1973, 1978) – líčí život dobromyslného podivína z jihomoravského města (maloměsta) – je jím Cyril Duša, který je důchodce. Zdá se mu, že je smrtelně nemocen a chce ještě před smrtí uskutečnit svobodný život. Opustí rodinu a najde si mladou ženu, nakonec se vrací zmoudřelý k ženě a synovi. Příběh je ironický a humorný, je oslavou lidí, kteří navzdory všemu usilují o prohloubení vlastní osobnosti.
Další práce:
Zločin pozdvižení (1976, 1979, 1978 Index, 1991) – potlačení lidové vzpoury v r. 1920 rosicko – oslavanská stávka II rok 1968
román Svedený a opuštěný (1983, 1988) – příběh katolického bohoslovce, vyloučeného po r. 1948 ze studií – paralela s lidmi po r. 1968, kteří byli vyloučeni ze strany a propuštěni ze zaměstnání.