Ota Pavel (1930 – 1973)

Ota Pavel (1930 – 1973)
prozaik a novinář, tvůrce moderní sportovní reportáže, autor povídek s židovskou tematikou
vl. jménem Ota Popper
jeho dílo je silně autobiografické; inspirací byl otec Leo, obchodní cestující, pábitel v hrabalovském slova smyslu, renesanční člověk, a příroda kolem Berounky, Buštěhrad a lesní zákoutí těchto krajů
Napsal dva povídkové soubory: Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby (později vyšlo v souboru Zlatí úhoři).
Povídková kniha Smrt krásných srnců je vzpomínková autobiografická próza, která vznikla na konci autorova života. V několika povídkách se vrací do šťastného dětství, které bylo krutě narušeno okupací. Poeticky, s jemným humorem líčí svůj obdiv k tatínkovi, který si v každé situaci věděl rady a nikdy neztrácel naději, s něhou vzpomíná na maminku. Z celé knihy je patrný autorův silný vztah k přírodě, rybaření, sportu a rodné zemi. Nezanedbatelnou postavou je i strejda Prošek, který vlastnil vlčáka Holana, člověk naprosto srostlý s přírodou, král pytláků. Tatínek byl vynikajícím obchodníkem, pracoval u švédské firmy Elektrolux – prodával vysavače a ledničky. Když přišla okupace, rodina se rázem stala nežádoucí, protože tatínek byl Žid. Přišli téměř o celý majetek. Starší bratři Hugo a Jiří museli odejít do koncentračních táborů, stejný osud později postihl i otce.
Z nejznámějších povídek:
Smrt krásných srnců - Před odchodem synů do koncentračního tábora se tatínek
rozhodl, že jim ještě musí opatřit pořádný kus masa. Odjel k strejdovi Proškovi nalovit ryby.
Ty však nebraly, a proto za pomoci vlčáka Holana ulovil obrovského srnce.
Kapři pro wehrmacht - Hned na počátku okupace sebrali tatínkovi buštěhradský
rybník. Než odjel do koncentračního tábora (o Vánocích), vylovil v noci všechny kapry.
Příští rok přijeli s velkou slávou vylovit rybník němečtí vojáci. Nikdo nedovedl vysvětlit, že
je prázdný.
Autor vypravuje živým, často hovorovým jazykem, využívá lidové slovesnosti, slova i věty
znějí poeticky.

II. po únoru 1948 – 1956

Budovatelský román navázal na román městský (zachycuje napětí mezi sociálními vrstvami ve městě), který pak vyústil v budovatelský průmyslový román (odehrávající se např. v dolech, na velkých stavbách socialismu) a na román vesnický poukazující na sociální rozvrstvení obyvatelstva, který přešel do typu románu kolektivizačního. Mnohdy býval budovatelský román označován jako zvláštní druh románu historického, protože je zaujat pro historickou přítomnost, chce jí sloužit a pomáhat, dávat kladné příklady, varovat před zápornými, usilovat optimistickou historickou perspektivou.
Také hlavní hrdina budovatelského románu byl vytvářen na základě určitého schématu: byl to člověk vnitřně nekomplikovaný s jasnou představou o životě, který chce vybudovat i o cestě, jak toho dosáhnout. Jeho činnost byla zaměřena na zvýšení výroby, plnění plánu, dokončení stavby a na boj proti silám, které budovatelskou práci brzdily.

Z těchto pozic psal své poválečné romány :
VÁCLAV ŘEZÁČ (1901 – 1956)
V jeho válečné tvorbě dospěl ke svému vrcholu český psychologický román: Černé světlo, Svědek, Rozhraní. V románu Nástup (1851) zobrazil osídlování osvobozeného pohraničí, na Nástup navazuje román Bitva (1954) dějově i metodou. Střetají se v něm protichůdné společenské a politické síly, je uzavřen únorovými událostmi r. 1948. Třetí díl zamýšlené trilogie Řezáč nenapsal. Prostředí průmyslových závodů, jejich obnova, přestavba, výstavba, přechod do socialistického vlastnictví jsou náměty románů i jiných autorů, např: