Vitalismus a expresionismus v meziválečné poezii

První bezprostřední reakcí na 1. svět. válku byl vitalismus. Zrodil se již v předválečném období jako forma úniku z města, nyní vyjadřoval radost nad tím, že lidstvo přežilo válku. Pro mladé básníky (Wolker, Biebl, Seifert aj.) byl svět okouzlující podívanou. Jsou nadšeni nejprostšími věcmi života, které pozorují naivním zrakem dítěte (viz Wolker – báseň Poštovní schránka, Kamna); ve své poezii „lidského srdce“ (z hlediska formálního ovlivněné franc. básníkem F. Jammesem) vyjadřovali víru, že na světě opět zavládne láska, kamarádství a vzájemné porozumění.

Nejvýrazněji zasáhl vitalismus tvorbu F. Šrámka – jeho sbírku Splav, jež je spontánní oslavou mládí a života. Totéž platí o Šrámkově románu Tělo.
Téměř pohanskou radost ze života nacházíme u S. K. Neumanna ve sb. Kniha lesů, vod a strání; ve sbírce Nové zpěvy se okouzlení přírodou vystupňovalo v okouzlení vymožeností techniky (civilismus). Doprovodem k této sbírce byl soubor statí Ať žije život!

Českou poezii 20. let zasáhla i slabší vlna expresionismu, jejímž střediskem byla brněnská Literární skupina. Vydávala časopis Host, čelným představitelem byl František Götz.
Viditelné stopy zanechal expresionismus v tvorbě mnoha velkých básníků, zejména v díle Františka Halase (vliv Georga Trakla) a Viléma Závady.

Poznámka: Expresionismus je umělecký směr první třetiny 20. století, rozšířený hlavně v Německu. Reagoval na pocity nejistoty, úzkosti, někdy i zoufalství člověka vydaného napospas životním útrapám a strádání hlavně v průběhu 1. svět.války. Zlo se pokouší překonat pohledem do hloubky, pod povrch jevů. Důležitější než zachycení skutečnosti je její intenzívní prožitek – výraz, exprese. Přikládá značný význam uplatnění fantastických představ a snů, v nichž negativní stránky soudobého života nabývají na přízračnosti a odpudivosti. Útočí na čtenářovy smysly a psychické prožívání, na vědomí i podvědomí (Brecht, raná tvorba bří Čapků, L. Klíma, R. Weiner, Literární skupina ve 20. letech).


Katoličtí básníci

U katolických básníků se nejvíce projevily spiritualistické tendence (spiritualismus = zaměření k duchovní stránce, duchovnost). Jejich tvorba měla různé odstíny – na jedné straně navazovala na Březinu a na druhé straně na baroko.