Vypracování:
Počátky českého dramatu nacházíme ve 12. století. Jeho kořeny jsou náboženského původu. Náboženské výjevy se dramatizovaly a předváděly v kostele. Později se začaly obohacovat i o světské scény, až byly nakonec vykázány z kostelů na prostranství před kostely, na náměstí, trhy a do krčem.
První staročeská divadelní hra byla fraška Mastičkář z poloviny 14. století. Vychází z původně náboženské hry O třech Mariích. Tři zbožné Marie jdou k hrobu Ježíše Krista a cestou nakupují na tržišti vonné masti. Tento zlomek velikonoční hry podává obraz středověkého tržiště a ukazuje šarlatánství prodavače mastí a léků mistra Severina a jeho pomocníků Rubína a Pustrpalka. V protikladu k jazyku knižnímu zde stojí jazyk hovorový, místy i vulgární. Střídají se verše české i latinské (makaronismy). Hra zesměšňuje středověké podvodné lékaře.
Husitské hnutí divadelní aktivity potlačovalo, protože nesouhlasilo se zobrazováním scén z Bible.
Divadlo na přelomu 15. a 16. století získalo funkci pedagogickou. Od poloviny 16. století se můžeme setkat s původní tvorbou, překlady a adaptacemi cizích prací.
V 17. století se objevuje také divadlo loutkové. Nejznámějším českým loutkářem byl Matěj Kopecký.
Na počátku 18. století vznikají první veřejně přístupná divadla. Od roku 1738 v Praze působilo německé Divadlo v Kotcích s činohrou a operou. Obrozenci zde v češtině uvedli německou frašku Kníže Honzík, ale hra propadla. Od roku 1783 funguje Stavovské divadlo, postavené hrabětem Nosticem. Později bylo přejmenováno na Tylovo, dnes se opět jmenuje Stavovské.
Divadlo sehrálo významnou roli v době národního obrození. Tehdy vzniká novočeské divadlo.
V roce 1786 dal Josef II. souhlas k otevření dřevěného Vlasteneckého divadla na bývalém Koňském trhu, tj. dnešním Václavské náměstí. Divadlu se říkalo Bouda. Protože dřevěná konstrukce rychle chátrala, byla budova divadla po třech letech stržena. V Boudě se pravidelně hrálo česky. Ponejvíce byli uváděny překlady her, často přenesené do českého prostředí. Z klasiků se hrál nejvíce Shakespeare a Schiller, v původní tvorbě převažovaly hry vlastenecké.
Divadelní život organizoval a soustřeďoval zejména Václav Thám. Je spojován především s Boudou. Napsal přes 50 her, které známe jen podle názvu, např. Břetislav a Jitka, Vlasta a Šárka, Švédská vojna v Čechách. Náměty čerpal z českých dějin.
O pražskou frašku se pokusil Prokop Šedivý. Je autorem her Masné krámy, Pražští sládci atd.
Po stržení Boudy se česká představení hrála v divadle U Hybernů.
Ve 20. letech 19. století začíná české divadlo opět ožívat. Pro dramatickou literaturu tohoto období jsou příznačné jednak látky z minulosti, jako např. rytířské hry nízké umělecké úrovně, ale i historická dramata z národních dějin. Dále to byly žánrové veselohry ze současnosti. Byly komické, někdy obsahovali i obhroublý humor.
K nejvýraznějším dramatickým autorů tohoto období patří Václav Kliment Klicpera. Působil ve vlasteneckém duchu jako profesor v Hradci Králové a později v Praze. Skládal hry rytířské, historické, báchorky i hry ze současnosti. Některé jeho veselohry se hrají dodnes. Je autorem her Divotvorný klobouk, Hadrián z Římsů, Rohovím Čtverrohý aj. Jeho tvorba byla tehdy určena především ochotníkům. Ve hře Každý něco pro vlast převládá satirický pohled na soudobou společnost. Jeho historické hry jsou většinou volným zpracováním kronikářských látek.
Žádné komentáře:
Okomentovat