Osvobozené divadlo

Osvobozené divadlo
Nové cesty scénického umění a dramatické tvorby razilo avantgardní divadlo. Vycházelo ze třech základních uměleckých směrů:
– z revolučního proletářského kolektivismu – Roku 1920 byl založen Dědrasbor, tj. Dělnický dramatický sbor, vedený Jindřichem Honzlem a Josefem Zorou.
– z dadaismu – Vyústil v politickou satiru.
– z poetismu – Udal směr od dějovosti k lyrickému divadlu, k scénické básni a k syntetickému burianovskému pojetí, tj. neoddělitelné umělecké souhře složky textové, herecké, režisérské, výtvarné, hudební, pohybové a světelné.
Začátky avantgardního divadla spadají do roku 1925, kdy skupina pražských konzervatoristů z dramatického oddělení inscenovala po svém pojatou starou Moliérovu frašku Cirkus Dandin. Orientovali se na hry futuristů, dadaistů a poetistů. Režisér Jiří Frejka pokřtil novou scénu na Osvobozené divadlo, a to se stalo roku 1926 součástí a dramatickou odbočkou Devětsilu. Počátkem roku 1927 se Osvobozené divadlo přestěhovalo na Malou Stranu do sálu Umělecké besedy a tam se rozdvojilo. Skupina v čele s Jiřím Frejkou a Emilem Františkem Burianem si založila scénu Dada.
V témže roce vystoupil v Osvobozeném divadle se svými klavírními improvizacemi Jaroslav Ježek a Jiří Voskovec a Jan Werich uspořádali zdařilé studentské představení Vest Pocket Revue. Čtvrtou velkou osobností se stal Jindřich Honzl, nejen vynikající režisér, ale rovněž teoretik avantgardního divadla, který režíroval téměř všechny hry Osvobozeného divadla. Osvobozené divadlo sídlilo většinou ve Vodičkově ulici U Nováků, kde také v listopadu 1938 jeho činnost ukončil úřední zákaz.
Do roku 1931 rozvíjeli V+W své pojetí divadla jako dadaistické. Lyrizované frašky uváděli už se svým typickým slovním humorem v dialozích a v písňových textech, nebyly ale ještě jednoznačně společensky a politicky vyostřené. Měli blízko k poetismu. Z tohoto období pocházejí např. hry Premiéra skafandr, Fata morgána, Sever proti Jihu a Golem.
Jakmile se začal aktivizovat k výbojům italský fašismus a objevila se reálná hrozba Hitlerova Německa, nastoupilo i Osvobozené divadlo jasný kurz politické revue. Roku 1932 byla uvedena hra Caesar. Poté přišla série slavných komedií z let 1932–1938: Svět za mřížemi, Osel a stín, Kat a blázen, Balada z hadrů, Nebe na zemi, Rub a líc, Těžká Barbora a Pěst na oko. V nich se Voskovec a Werich proměnili v typy dvou lidových kumpánů, kteří v různých podobách procházejí historií a současností světa a glosují jeho nešvary, omyly a nesrovnalosti a zároveň usilují o jeho lidštější tvář. V tomto období divadlo navazuje na staroitalskou commedii dell´arte, na tradici amerických filmových grotesek, na humor proslulých filmových komiků a získává tak svou vyhraněnou tvář. Některými rysy předešlo tzv. absurdní divadlo. Oblíbené byly tzv. forbíny, tj. dialogy Voskovce a Wericha před oponou na aktuální témata. Pokaždé trochu jiné, obohacené často o nová vymyšlená slova.
Caesar – V této hře jednoznačně napadli narůstající militarismus, hitlerovský nacismus a italský fašismus. Ukázali v ní zdiskreditované vůdce, kteří ohrožovali v té době bezpečnost lidstva v Evropě a ve světě. Malíř Adolf Hoffmeister namaloval pro tuto hru zvláštní mapu, na níž herci ukazovali tehdejší nebezpečně se vyvíjející politickou situaci. V této hře zazněla píseň Pochod plebejců.
Osel a stín – Děj hry je umístěn do starověkého Řecka. Vzniká na základě antické bajky, komu patří oslův stín. Je to podobenství o lidu zneužívaném politickými dobrodruhy, podvodníky a kariéristy. Jsou zde narážky na dobovou situaci, které autoři již naostro zaměřili do nacistických řad. Německé velvyslanectví protestovalo proti uvedení této hry. Ústřední písní hry je skladba My nejsme lidi, my jsme jen partaje.
Kat a blázen – Děj této hry se odehrává v Mexiku, ale hra kritizuje domácí prostředí. Stala se předmětem útoků naší reakce. V postavě diktátora Carriera autoři ukázali rozpínavost německého fašismu, který by se mohl stát katem lidstva. V této hře zazněly písně Pohádka o katu a bláznu, Hej rup a Šaty dělají člověka.
Balada z hadrů – Hra vypráví o osudech renesančního básníka Françoise Villona. Básník žil ve společnosti, která omezovala jeho svobodu, pronásledovala ho za jeho buřičství a mstila se malichernými způsoby. Villon je revolucionář a stává se mluvčím zbídačelého lidu. Na jeho osudech ukazovali současně osudy divadla. Ve hře zazněly písně Proti větru, Svět naruby, Hej, pane králi.
Rub a líc – Optimistická komedie ze současného života. Autoři přenesli na jeviště dělnický boj za důslednou demokracii. Příběh hry je motivován novinovou zprávou. Muž, který ztratil paměť, se nedopatřením dostává do čela dělnického hnutí. Hra končí optimisticky vítězstvím dělníků. Později byla zfilmována Martinem Fričem pod názvem Svět patří nám.
Těžká Barbora – Děj hry je umístěn do antického Řecka. Těžká Barbora je dělo. Zápletka je postavena na snaze Yberlanďanů najít záminku, aby mohli napadnout mírumilovné město Eidam. Hra varuje před válkou, ke které se schylovalo. Současně autoři nastavují zrcadlo společnosti, která je plná pokrytectví, zbabělosti a prodejnosti panstva. Jako skutečný hrdina zde vystupuje prostý, statečný lid, odhodlaný bojovat proti fašistické agresi i těm, kteří zaprodávali republiku. V této hře byla uvedena píseň Co na světě mám rád, nedám si brát.
Pěst na oko – Hra je příběhem o divadle. Jedná se o montáž ze všech předcházejících her. Je to poslední hra Osvobozeného divadla před jeho uzavřením.